Nejdůležitějším příspěvkem Martina Luthera k dalšímu rozvoji ekumeny nejsou jeho neuzavřené ekleziologické pokusy, nýbrž skutečnost, že vycházel z evangelia o Boží milosti a milosrdenství a vyzýval k obrácení. Poselství o Božím milosrdenství, které odpovídalo jak na jeho osobní obtížnou situaci, tak na otázky jeho doby, je i dnes odpovědí na znamení doby a na naléhavé otázky mnoha lidí. Jedině Boží milosrdenství může zahojit hluboké rány, jež Kristovu tělu, jímž je církev, zasadilo rozdělení křesťanstva. Jedině Boží milosrdenství dokáže naše srdce proměnit a obnovit, abychom byli ochotni činit pokání, přistupovat milosrdně jeden k druhému, odpouštět si minulá bezpráví, usmířit se a vydat se trpělivě, krok za krokem po cestě vedoucí k setkání v usmířené rozmanitosti.

V tomto smyslu bych rád navázal na slova připisovaná Martinu Lutherovi. Jsou podobně jako výrok o Antikristu zaměřena eschatologicky, ale znějí klidněji, je v nich větší důvěra a naděje: „Kdybych věděl, že zítra nastane konec světa, zasadil bych ještě dnes jabloňku." Prvního listopadu 2009 jsem směl v nově založené Lutherově zahradě ve Wittenbergu zasadit lípu. A podobně zasadili luteráni spolu s mým nástupcem mladý olivovník u římské baziliky sv. Pavla před hradbami.

Kdo sází stromek, má naději, ale potřebuje také trpělivost. Stromek musí růst především do hloubky a zapustit kořeny, aby mohl odolávat nepřízni počasí. I my musíme jít ad fontes a ad radices. Nutně potřebujeme duchovní ekumenu - společné čtení Písma a společnou modlitbu. Na druhé straně musí stromek růst do výše, do nebe, za světlem. Ekumenu nemůžeme „udělat", zorganizovat nebo vynutit násilím. Jednota je dar Božího Ducha svatého. Jeho moc nesmíme podceňovat, nesmíme ukvapeně házet flintu do žita a předčasně se vzdávat naděje. Boží duch, který dílo jednoty započal, je také dokoná. Nebude to jednota, jakou chceme my, nýbrž jakou chce On.

A nakonec musí stromek růst také do šíře, aby v jeho koruně mohli hnízdit ptáci nebeští (srov. Mt 13,32), tj. aby pod ním, v jeho stínu našli místo všichni křesťané dobré vůle. Musíme - podle onoho obrazu mnohostěnu - připustit jednotu v bohaté usmířené rozmanitosti, musíme být otevření vůči všem lidem dobré vůle a už dnes společně vydávat svědectví o Bohu a jeho milosrdenství.

Jednota je dnes blíže, než byla před pěti sty lety. Už totiž započala. V roce 2017 už nekráčíme k rozdělení jako v roce 1517, nýbrž k jednotě. Budeme-li mít odvahu a trpělivost, nebudeme nakonec zklamáni. Budeme si protírat oči a plni vděčnosti žasnout, co všechno dokázal Duch Boží - možná úplně jinak, než jsme to plánovali my. Takto ekumenicky viděno by mohl být rok 2017 příležitostí pro evangelické i katolické křesťany. Měli bychom jí využít. Prospělo by to oběma církvím, mnoha lidem, kteří na to čekají, i světu, který zvláště dnes potřebuje naše společné svědectví.